Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Rok 2016 si fanoušci metalu můžou ve svých deníčcích opatřit třeba titulkem „rok, kdy legendy chytly druhý dech“. Göteborgských mazáků DARK TRANQUILLITY se to svým způsobem týká i netýká. Nemluví ze mne jen skalní fanoušek, když tvrdím, že diskografie švédských rozparovačů neobsahuje nic, co by byť jen přibližně připomínalo blamáž. Na druhou stranu – po vrcholné lekci skandinávského hoblování hrubých ploch v „Damage Done“ kapela zahájila éru dodržování přísných standardů (jak by řekl náš akurátní deathmetalový alpinista Reaper). Nebylo to špatné, ale popravdě za těch 14 let nenahrála parta kolem charismatického zrzka Mikaela Stanneho nic, co by se vymykalo kategorii „solidně odvedená práce“ s pár silnými momenty.
Nová deska „Atoma“ sice nepřeskládává hudební DNA kapely, ale každopádně dělá potřebný zmatek v až příliš čitelném (ne)vývoji DARK TRANQUILLITY posledních let. Jisté náznaky byly už na poslední desce „Construct“, ale novinka přichází s takovým faceliftem, že by ji člověk klidně zařadil někam mezi „Projector“ a „Damage Done“ jako most mezi experimentálnější melodickou fází prvního a přímočarou energií druhého.
Větry změn prezentuje už otevírák „Encircled“, který sice obsahuje typickou rozpumpovanou rytmiku severského death metalu, ale celá skladba už nestojí na železobetonovém monolitu kytar. Riffy a vyhrávky Niklase Sundina sedí na podstatně vylehčenějším základu, který definují klasické melancholičtější klávesové rejstříky a neurotické samply Martina Brändströma. Když se úsečně frázovaná lajna „This is the currency of faith and we are coming up short“ spojí se staccatem kytary a pumpující rytmikou, je jasné, že přesně tenhle impulz čistí kapele lehce kornatějící tepny.
Že se nám tohle známé hudební paradigma otáčí zajímavým směrem nejlépe indikuje dvojice skladeb „Atoma“ a „Forward Momentum“, v nichž Mikael Stanne nešetří hlubokým charismatem čistého vokálu. Jedinečný cit pro nevtíravé melodie opepřený tím, že zpěv slyšíme ve slokách, zatímco chytlavé refrény Stanne naléhavě štěká – něco podobného bylo v podobně soustředěné formě naposledy ke slyšení v roce 1999. DARK TRANQUILLITY tu znovu objevují „hitovou“ formuli, z níž se nevytrácí agresivita, sugestivita a finesa.
Album lehkým zpomalením neztrácí momentum – nakopne ho odsýpající thrashing „Neutrality“ a famózní nálož „Force of Hand“, blíženec pecky „Monochromatic Stains“ z „Damage Done“. Ten nakopnutý rozburácený refrén? Nádherné, božské, jak říká Dan Nekonečný. „Do you force my hand?“ Chce se srazit paty a zařvat „Yes, sir!“ Následující „Faithless By Default“ je nejtemnější položkou alba. Pokud v hudbě DARK TRANQUILLITY vedle živelnosti prochází podzemní řeka melancholie a beznaděje, tak tenhle song z ní dělá bouřlivý veletok: „Whatever they say, whatever they do just go!“ Umeju se... Du!!! ! !!! ! !
Někde tady se pro mě fenomenální deska láme. Rozpaky jsou silné slovo, ale magnetická energie první poloviny slábne. „Pitiless“ není špatná skladba, ale v sousedství černé díry „Faithless By Default“ a skočné „Our Proof of Life“ trochu zaniká. Hitový arzenál alba vyztužuje „Clearing Skies“ tlustou melodickou linkou a nervózně se třesoucím riffem, thrash metalové baterie dobije úprk „When The World Screams“. Silné, i když už ne strhující.
Ve chvíli, kdy „Atoma“ potřebuje rozbít údernou pointou, přichází zdánlivě nevýrazná „Merciless Fate“, v níž se ale Stanne nadechne k jednomu ze svých nejpůsobivějších pěveckých momentů. Skladba má lehce umrlčí nádech a jako křížek by posloužila pěkně. Sympaticky tepající doom rocková „Caves and Embers“ tak najednou působí jako dovětek k něčemu, co už skončilo. Jsou to přesně tyhle jemné detaily, které jinak dobře vystavěné desce berou silný vítr z plachet.
Z vítězného kurzu ji ale nesvedou. DARK TRANQUILLITY přinášejí nejpřesvědčivější materiál za posledních 14 let a v pomyslné soutěži se stále legračnějšími kolegy IN FLAMES zapisují další vítězství. Tentokrát KO.
Chybějící článek mezi "Projectorem" a "Damage Done". Pozdě? Ani ne.
8 / 10
Endtime Signals (2024)
Moment (2020)
Atoma (2016)
Construct (2013)
We Are The Void (2010)
The Dying Fragments (compilation) (2009)
Where Death Is Most Alive (DVD / live album) (2009)
Misery´s Crown (single) (2009)
Yesterworlds (compilation) (2009)
Manifesto Of Dark Tranquillity (compilation) (2009)
Fiction (2007)
Focus Shift (single) (2007)
Character (2005)
Lost To Apathy (EP) (2004)
Exposures – In Retrospect And Denial (rarity) (2004)
Live Damage (DVD) (2003)
Damage Done (2002)
Haven (2000)
Projector (1999)
Zodijackyl Light (video) (1997)
The Mind´s I (1997)
Enter Suicidal Angels (MCD) (1996)
The Gallery (1995)
Of Chaos And Eternal Night (MCD) (1995)
Skydancer (1993)
Tranquillity (EP casette) (1992)
Trail Of Life Decayed (EP) (1992)
A Moonclad Reflection (EP) (1992)
Trail Of Life Decayed (demo) (1991)
Vydáno: 2016
Vydavatel: Century Media Records
Stopáž: 49:33
Hned první skladba naznačuje, že u DEUS MORTEM se věci začínají měnit. Poláci posunuli svůj BM do čistějších a melodičtějších vod. Jistě, řízky se občas klepou nekompromisně, nicméně i tak je ústup do přijatelnějších sfér znát. Osobně mi to ale nevadí.
Jeden z nejvíce obskurních rituálů roku 2024. Lidé (?) okolo IMPETUOUS RITUAL / GRAVE UPHEAVAL vyrukovali s neotesaným black/death metalovým manifestem. Divokost, chaotičnost, ale zároveň i slušný skladatelský skill. Hudba dle mého gusta. Více za týden.
Timothée Chalamet sa vraj na place nechal oslovovať Bob; naučil sa hrať na gitaru a spievať ako Dylan. Film, pokrývajúci roky 1961-65, stojí na hereckom a hudobnom výkone hlavných hviezd (a na skvele zapracovaných piesňach). Inak sa do hĺbky príliš nejde.
Vtipné intro je naozaj iba začiatok skvelého zážitku, ktorý nám opäť pripravili odviazaní a radostní Švédi. Tento let do Taškentu je naozaj veľká paráda. Vzletné melódie, príjemná atmosféra - hodinka uletí ako nič. Opäť raz nesklamali!
První deska po návratu Bobby Lieblinga z vězení potvrzuje teze o starých psech a nových kousích. Pro alespoň s nějakou starší nahrávkou obeznámené jedince album moc novinek nepřinese, na druhou solidní standard temného rocku/doomu ze staré školy potěší.
Hitový generátor sice pořád pracuje, ale už se z něj bez pravidelné údržby trochu kouří. Švédové opět natahují stopáž až někam k jedné hodině a to se hlavně ke konci nahrávky už dost projevuje. Stále příjemný poslech, ale trhlinky se postupně zvětšují.
Pohrobci skvělých GLACIATION se vrací po dlouhé dekádě s půl hodinou obtížně zařaditelného post BM, který oproti původní kapele působí podstatně lyričtějším, křehčím dojmem. Zároveň je to opět výzva pro posluchače propracovat se do téhle fascinující vize.
